Pokud bych se měla definovat jedním slovem, řekla bych, že jsem JEZDEC.
Jezdec, jak to slovo vnímám já, není někdo, kdo vyhrává drezurní nebo skokové soutěže, ale je to člověk, který k tomu, aby byl v životě šťastný, potřebuje občas (ideálně alespoň dvakrát týdně) sedět v sedle a cítit „vítr ve vlasech“.
Samozřejmě mám mnoho dalších rolí. Jsem šťastná matka a manželka, lektorka angličtiny, překladatelka a nyní, když vyšla má první kniha, snad mohu říci i spisovatelka. S touhou JEZDIT jsem se však narodila a provází mě celý život.
Zpočátku mi stačilo sedět v jakémkoli sedle, ale čím déle jezdím, tím důležitější pro mě je, abych seděla v sedle koně, který mě chápe a kterému rozumím já.
Zvláště po tom, co jsem před 13 lety potkala v Kalifornii KONĚ MÉHO ŽIVOTA.
Jmenoval se Dash for Peace and Freedom (v překladu Úprk za mír a svobodu) a POUTO, které jsme si vytvořili, bylo tak silné, že jsem o něm dokonce napsala knihu.
Novela POUTO vznikla na mateřské dovolené, kdy jsem neměla možnost jezdit a mohla jsem jen vzpomínat na neobyčejné čtyři měsíce, které jsem s Peacem, jak jsme mu říkali, prožila.
Můj příběh neskončil zrovna nejlépe (musela jsem odjet a vše opustit), a proto jsem jej v mé fantasy novele rozvinula a dala mu konec, jaký si, alespoň podle mě, zaslouží. Pro mě je to ten nejkrásnější koňský příběh. Možná i proto, že je z části můj.
Mým původním záměrem bylo vydělat si psaním na drezurního koně, což se ukázalo být přáním víc než bláhovým. Jak už to tak ale v životě bývá, samotná cesta často znamená cíl. Ještě než kniha vyšla, jsem se vrátila k ježdění a momentálně jezdím dva moc fajn koně, jednoho z nich pod vedením výborné drezurní jezdkyně a trenérky.
Jsem teď spokojená a pravdou je, že na vlastního koně bych s rodinou a dětmi stejně neměla dostatek času. To ale nic nemění na mém SNU, že jednou potkám toho PRAVÉHO KONĚ, který se stane nedílnou součástí mého života.